Ve dnech 27. až 29. června jsem společně s Radkou vedl výlet 320 Rodna a Maramureš pořádaný CK Alpina. Celkový přehled výletu je na Letní přechody pohoří Maramureš a Rodna.

Cyklista na Veselém hřbitově

V Rumunsku jsme po výměně peněž začali v Sapanta, kde jsme navštívili Veselý hřbitov, u něhož se opravuje kostel, a celodřevěný kláštěr s nejvyšší dřevěnou věží v Rumunsku – 75 metrů výšky. Následně jsme se přesunuli do Sighetu Marmatiei k návštěvě Muzea vesnice, resp. skanzenu. Tady nám začalo pršet a mnozí se těšili na celotýdenní vlhké a mokré věci :-)

Fakírský posed ve skanzenu na hřebících

Ve skanzenu bylo veselo, budov a nástrojů z různých období jsou tam spousty, některé už po rekonstrukci, jiné v rekonstrukčním stadiu. Mimo jiné jsme si vyzkoušeli fakirský posed na ohřebíkovaných deskách – vícebodová akupunktura jako vyšitá. Ze Sighetu jsme dojeli do Viseu de Sus, kde byl rozchod a průvodci byli domluvit dopravu lesní železnicí (Wassertalbahn) z Viseu du Sus do stanice Faina, kde je pěkné místo k nástupu do pohoří Maramureš.

Tady tudy k nádraží

Železnice je poslední v Rumunsku, která je v praktickém provozu nejenom pro turisty (ti se většinou projedou do stanice Faina a po dvou hodinách jedou zpátky), ale také pro svážení dřeva, což bylo jejím původním účelem. Ve Viseu de Sus jsou na nádraží přehledové mapy železnice a přilehlých hor.

Mapa oblasti Maramureše

Po přejezdu z Viseu de Sus k místu ubytování se nejdříve dala vychladit bečka a poté se mnozí proběhli po okolí, aby jim pivo Starobrno lépe chutnalo. Nedaleko byl například pěkný kostel. Bečka byla na naši skupinku malá, takže nejenom že brzo došla, ale hned po otevření odsunula původní úvahy o jejím vzetí další den na cestu vlakem úplně do imaginárna. Na další den do vlaku jsme tak měli jenom plechovkové pivo, nic točeného.

Kostel nad řekou

Podvečerní a večerní bečka zmizela velmi rychle.

Neděle 29. června

Ráno vstáváme přiměřeně a busem se přemisťujeme na nádraží, kde je díky sobotě už spousta lidí. Nakonec se všichni nasáčkujeme do posledního vagonu a můžeme vyjet. Cesta je dlouhá, zastávek spousta, o veselí se stará nějaký malý natáčecí štáb, kdy kameraman málem při dobíhání vlaku spadne pod kola a k němu plkající slečna se ani nesnaží běžet.

Parní lokomotiva čepuje vodu z potoka

Nejdelší zastávka byla uprostřed dlouhého vlakového pohybu kvůli nabrání vody do kotle. Skupina našich účastníků se mezitím zrelaxovala na stromu na břehu řeky.

Relax účastníků výletu když lokomotiva nabírala vodu

Po dojezdu do stanice Faina vyrážíme jako jediní cestující rychlým krokem podél kolejí do hor. Po pár kilometrech odbočujeme přes polorozpadlý železniční most do bočního údolí. To se málem stává osudným nejmenovanému Martinovi, který propadl jedním ztrouchnivělým prknem a visel si pěkně za nohu v pozoruhodném náklonu. Odměnou mu v další dnech byla obrovska temně modře vybarvená modřina. Šlapeme údolím kolem různých zajímavých míst včetně nefunkčních lomů. V horní části údolí si potom první skupina volí alternativní výstup do sedla, takže já v čele hlavní skupiny jsem v sedle o hodně dříve než běžci, kteří si nějaké ty výškové metry popřidali.

V sedle snad letos dokončí tuto chatu.

V sedle dlouho kecáme s trojicí dvou Ukrajinců a jednoho Rumuna, kteří mají za úkol dostavět loni rozestavěnou dřevěnou chatu. Její útroby využívá k přespání snad osm lidí z našeho výletu. Po postavení stanu vyráží menší část výletníků k vzdušnou čarou nedalekému vrcholu Toroiaga. Zatímco Radka přemlouvala některé tak, že to bude trvat 20 minut, já byl o něco realističtější s 45 minutama. Na hřeben to tak nějak bylo, na hlavní vrchol ovšem podstatně déle. Navíc dolní část hřebenového výstupu je hodně zarostená, a tak jsme zvolili traverz vysoko ve svahu.

Tak, a hřeben je před námi, teď už jen na něj

Během traverzu a výstupu bylo i pár zajímavých míst přes kamenná pole, výstup kamenolomem na sněhovým polem, apod. Po dosažení hřebenu byl zbytek na hlavní vrchol krásnou procházkou.

Stoupání bylo místy nepříjemné

Celý hřeben je obklopen spoustou květů s výjimkou dvou pěkných sněhových polí. Jedno z nich využíváme k vytvoření koulí na sněhuláka. Následně koule přenášíme na patník označující hlavní vrchol a stavíme na něm sněhuláka.

Na rozkvetlém hřebenu

Kromě materiálu na stavbu sněhuláka využíváme sněhové pole ke koulování a někteří i ke sjíždění. Zvolil jsem slalomovou techniku, ostatní dali přednost sjezdu přímo, někteří (Daniela) jeli dolů hodně nedobrovolně.

Stavba sněhuláka na vrcholu

Focení sněhuláka na vrcholu

Tak kdo pojede dolů první

Kudy dolů?

Cesta dolů byla zpočátku rychlá, ale v hustě poházené kleči se výrazně zpomalila. Sešli jsme ke sloupům do sedla, sedli či zalehli na trávu, a sledovali jako v kině sestup ostatních. Poté, co nás došli, jsme se doplahočili ke stanům, vařili, plkali, spali… a těšili se na další, extra dlouhý, den…