Na konec roku jsme vyjeli do Vysokých Tater v hojném zastoupení 16 jedinců ze 155. horolezeckého oddílu Vsetín a dalších spřátelených duší. Počasí bylo pěkně, ale sněhové podmínky na skialp hodně špatné.

Fotogalerie Vysoké Tatry – prosinec 2006

Ropák na vrcholu Jahňačího štítu 28. prosince 2006, lyže jsme nechali v Jastrabím sedle.

Hřibův článek a fotky od různých lidí jsou tady:
Na Štěpána – není pána ani v Tatrách
Fotogalerie Honzy Redla z Vysokých Tater – prosinec 2006

Zatímco vsetínsko-jablůnecko-hošťálkovsko-valašskobystřická část odjížděla do Tater od rána 26. prosince, někteří vlakem, jiní autem, zbývající pětka si to nechala až na další den. Z Prahy vyjeli Honza a Ropák večer 26. prosince nočním rychlíkem lehátkovým vozem. Ve Valmezu přistoupil o půl třetí ráno Libor, a ve Vsetíně už jenom já. Lehátkoví se prý moc nevyspali, a v našem kupé Libor také nezabral, i když se snažil přikrýt si obličej bundou a simulovat tak úplnou tmu. Prý jen záviděl, jak jsem to hravě na více než hodinu zalomil. Ono to ze Vsetíná do Popradu není zase tak daleko.

Libor vycházi od vojenské zotavovně v Tatranských Matliaroch.

V Popradu jsme byli kolem půl sedmé ráno s mírným zpožděním a než vystoupili chlapíci z lehátek, tak nám ujela TEŽka do Starého Smokovce. Než jsme došli na bus, tak ujel i ten. Nezbývalo než počkat na další vlak a tentokrát jsme to zkusili přes Studený potok. Do Lomnice jsme dojeli už za vydatného světla, navázali lyže na batoh a začali pochodovat na Tatranské Matliare. Asfalt nic moc, ale co dělat, když sníh poněkud scházel. S prvním sněhem jsme se potkali až u vojenské zotavovně v Matliaroch, odkud už jsme si to po modré turistické značce štrádovali k Dolině Bielej vody.

Trasa sjezdu z pod ledopádů do Malé Zmrzlé doliny.

Začátek byl v pohodě, místama na stezce byl i sníh, dále to však s výjimkou krátkého úseku podél potoka byl téměř čistý led a možnost pádů byla velká. Nicméně, nepadali jsme, ale jenom klouzali. Za mostem byla už skoro souvislá sněhová vrstva a mě se fakt nechtělo tahat skelety a lyže na batohu, tak jsem se přezul, nasadil pásy a dál šmatlal na lyžích. K tomu jsem po chvíli u odpočívadla neprozřetelně přesvědčil i Libora a Ropáka. Chlapci netušili, že na pásech ujdou necelých dvě stě metrů, a potom bude následovat několik kilometrů po ledu a kamenech.

Výstup Červenou dolinkou v pěším a lyžařském podání.

Honza se splitboardem na zádech už byl dávno někde vepředu a já jsem po zjištění značně lyžařsky nevhodného podkladu raději poněkud zrychlil. Nemusel jsem tak poslouchat nadávky a výhružky dvojice Libor a Ropák, kdy hlavně Libor si to dost užíval (nakonec nevyměkl a došel až na chatu pěšky – sadomasochista jeden). Kus pod odstavným místem pro chatového gazika šlo opět nasadit lyže, ale splitboardového pěšáka jsem stejně uviděl až v pásmu kosodřeviny před chatou.

Žlababa do Jastrabieho sedla.

Na chajdě se naše trojka občerstvila a počkali jsme na Libora, který se cestou nějak moc kochal. Po jeho příchodu jsme vyrazili na odpolední rozježdění do žlábku vedoucího do Malé Zmrzlé doliny. Sněhové podmínky byly otřesné, do rozšíření žlabu to však přesto šlo na lyžích. Tam jsme museli chvíli počkat než přeslaňuje ledopád sedmičlenná vsetínská skupina – uvolňovali nějak moc ledu a kamení a ne všichni z nás měli už nasazené přilby.

Libor dochází do sedla.

Až k ledopádům jsme nedorazili, odradili nás od toho sestupující, že je tam jenom hnusný led a tak jsme lyže nasadili o kousek níže. Než ostatní došmatlali nahoru, sjel jsem si to jednou sám. Tento žlábek byl jedním z mála míst, kde byl ucházející sníh. Téměř za tmy jsme dojeli na chatu, dali nějaké to pivo, počkali na večeři a po večeři opět přidali nějaké to pivo. Libor zdlábnul večeři i bruderovi, který přišel až kolem desáté hodiny večer rovnou ze zabíjačky. Donesl dobré škvarky, ale na jitrnice a klobásy prý bylo málo času, tak někdy příště. Cestou ještě zlomil při podklouznutí na ledu spodní díl teleskopické hůlky a poškodil si koleno.

Ropák a Honza na vrcholu Jahňačího štítu.

Ve čtvrtek 28. prosince jsme měli v úmyslu zalyžovat v Červené dolince doufaje, že tam bude lepší sníh než dole u chaty. Nebyl. Na hranu doliny otravný pěší výstup z velkým převýšením. V dolině pořád ve stínu až skoro pod Jahňačí štít. Pěšky šel akorát Honza se splitboardem a Honza Valmezák. Pod žlababou kolem nás rychle proběhla sóloslečna z Kolového sedla dolů. Do sedla jsme vylezli všichni pěšky, v půlce jsem nasadil i mačky, protože mi to jen ve skeletech trochu klouzalo. Ostatní nechali v sedle batohy, já jenom lyže, a vyrazili jsme na mačkách na Jahňačí štít. Počasí bylo hnusně kýčovité…

Sjezd.

Na vrcholu jsme museli chvíli počkat na Valmezáky, kteří se ještě učili chodit na mačkách (Libor na nich byl poprvé), nafotili se nějaké ty vrcholovky, kýčovité výhledy na inverzi v údolích a mohli jsme jít zpátky dolů. Lyže jsem si nasadil těsně pod sedlem, ale kvůli podmínkám jsem několik metrů sesunul bokem, než jsem začal hopsat oblouky. Ostatní sešli asi do půlky žlábku, protože podklad byl fakt hnus. Zatímco Libor a Martin hledali v horní části doliny zasypané lavinové vyhledávače, já postával u nich, a ostatní jezdili na svazích pod Jahňačím štítem. Když nás to přestalo bavit, rozjeli jsme se dolů. Ropák s Honzou se splitboardem to dali po výstupové trase pěšky. Lyžařská trojka napřed natraverzovala moc doprava na několika metrový ledopád a vysokou skálu, odkud jsme se rychle vrátili a přesunuli se o kus vlevo a níže. Museli jsme objet další ledopád. O kousek níž Honza Koňařík hodil tlamu, vypla mu lyže opatřená brzdou a zvesela se rozjela do údolí. Naštěstí ji zastavila kosodřevina, jinak by ho čekal zábavný sestup s převýšením několik set výškových metrů.

Čevená dolinka při pohledu z Jastrabieho sedla.

Dojeli jsme na chatu a večer byl v podobném duchu jako den předtím. Rozdíl byl v tom, že celý večer byl věnován různým lavinovým vyhledávačům, způsobům práce s nimi, výhodami a nevýhodami. Spát se šlo hodně po půlnoci.

Výhled z Jahňačího štítu na Belanské Tatry.

Na pátek 29. prosince už byl jenom přechod na skialpech přes Baraní sedlo a dále na Zbojnickou chatu, od níž dolů do civilizace a některé z popradských hospod. Jako vždy, úmysl hezký, počasí bylo proti, ráno viditelnost mizerná a mlha hustá. Přes noc poněkud zafoukalo a zasněžilo, takže když jsme ráno přišli k flašce vpravo byl led a vlevo nafoukané různě utemované hromady sněhu. Jelikož jsem za podobných podmínek před pár lety spustil ve flašce lavinu, neměl jsem v úmyslu to zopakovat, takže jsme z tama rychle vycouvali. Zajezdilo se na svazích pod skalami, první jsme zmizeli do chaty já a Honza Valmezák, jelikož jsme byli zdravotně trochu poškození. Ostatní se vyblbli, došli za námi… a následovalo další kolo zkoušení různých pípáků. Venku se zakopaly dva až tři kusy a bořík vyrazil s některým z pípáků ven zasypané najít, vykopat, vypnout, a zakopat na jiné místo. Vše by bylo v pohodě, kdyby Ropák jednou nezapomněl ten zakopávaný pípák zapnout. Po delším úsilí ho s pomocí sondy našel…

Nakládáme se do auta v ústí Doliny Bielej vody.

Sjezd do do ústí Bielej vody byl na lyžích pěkný, bohužel krátký, museli jsme většinou jít pěšky. Z parkoviště jsme odjeli do Popradu, kde jsme delší dobu hledali hospodu, kde se dá slušně najíst a napít. Nějak oproti loňsku všechny z hlavního náměstí vymizely. Až na konci byla výborná restaurace Alfonz, kde byl dokonce velký nefajciarský kútok. Jídlo vynikající a pivo taktéž.

Brutální záležitostí byl návrat vlakem do České republiky, když vlak byl neuvěřitelně přetopený bez možnosti regulace, a když člověk zašel na WC a chtěl si umýt ruce, tak se ke všemu ještě opařil. Vivat České dráhy! Naštěstí jsem vystupoval už ve Vsetíně…