Tato sopka vypínající se na jižním okraji Avačinské zátoky je rájem pro extremisty na lyžích a snowboardech. Při relativním převýšení téměř 2100 metrů od řeky Paratunka nabízí Viljučinskij ve vrcholové oblasti sklony přesahující 50 stupňů, které se ve výšce kolem 1800 metrů snižují ke čtyřiceti a méně stupňům. Vrchol je tak ledová prudká stěna, níže si užíváte dlouhých oblouků ve vysokých rychlostech.

Zleva doprava sopka Mutnovská a Viljučinskij při pohledu ze svahů sopky Korjakskaja, mezi tím je Avačinská zátoka.

Ještě jednou Mutnovská a Viljučinskij při pohledu ze svahů sopky Korjakskaja.

Ráji kamčatských extrémních snowboardistů nechybí k dokonalosti téměř nic. Velké převýšení, výborný proměnlivý sklon, dokonalý panoramatický výhled z vrcholu, k tomu dole u úpatí vodopády, možnosti lezení v ledu, „nedaleko“ přírodní termální Verchnoparatunské istočniky, pro milovníky zimních sportů a zábavy je Viljučinskij opravdovým rájem.

Dělo na odstřel lavin ze SZ svahů Viljučinského.

Místní snowboardisté a zahraniční návštěvníci téměř vždy vyrážejí k vrcholu z jižní strany buď pěšky nebo s pomocí vrtulníku ze základny Radnikova ve výšce přibližně tisíc metrů. Nechcete-li utrácet za vrtulník na bázu Radnikova, nabízí se přesun autem a na lyžích. Z Elizova je asi nejlepší volbou si objednat terénně laděný taxík, který lyžaře za přibližně 600 Kč doveze přes vesnici Těrmalnyj dalších 16 km k základně Naděžda, u níž se dělí údolí řek Paratunka od jejího přítoku Karymčiny. To platí za nízkého stavu sněhu. Údolí k vulkánům Viljučinskij a Mutnovskij se totiž vyznačují největším množstvím sněhu na Kamčatce, a tak může být cesta k Naděždě pravidelně udržovaná buldozery neprůjezdná.

Z údolí od říčky se začíná mírně stoupat, sníh na svazích je modelován větrem a změnami počasí.

Od Naděždy je Viljučinskij ještě asi 13 km daleko. Po prvních třech kilometrech je možná relaxace v termálních pramenech – Verchnoparatunské istočniky asi 60 výškových metrů nad údolím. Zbývajících deset kilometrů k úpatí vulkánu je nezáživných.

O kus výše.

Samotný výstup začíná až za mostem přes řeku Paratunka. Nejprve mineme dělo k odstřelu lavin a neznatelně nastoupáme do hlavního údolí z Viljučinského k řece. Jakmile jsou po obou stranách boční hřebínky, sklon stoupání utěšeně roste. Nad spodní patro Viljučinského se dá na lyžích vyšlapat bočním zářezem vlevo, pravé svahy jsou díky velkému sklonu na lyžích neschůdné. Nad hranou patra je široký svah zužující se k vrcholu a úměrně tomu taky s rostoucím sklonem. Tady ve výšce kolem tisíce metrů nad oceánem se dá jít velmi rychle dirretisimou, neboť sklon je kolem 20 stupňů. Sklon však rychle roste a brzy přicházejí na řadu i traverzy. Horní pasáž už je značně nepříjemná a v závislosti na technických dovednostech skialpinistů se sundávají lyže a nazouvají stoupací železa ve výškách 1500 až 1900 metrů.

Mezisvahy, na pozadí přes Avačinskou zátoku zleva Korjakskij, Avačinskaja a Kozelskij.

Ledovým kuloárem o značném sklonu se dostoupá na vrcholové plato, z něhož je to na nejvýšší bod už jenom asi 30 výškových metrů. Přímo z vrcholu je sjezd na sever a východ nereálný kvůli počátečním kolmým stěnám. Navíc to není ani vhodné z důvodu sjezdu do zakázaných vojenských oblastí Kamčatky, z nichž je problematické se dostat.

Závěrečný prudký úsek po ledu.

Z plata pod vrcholem je sjezdů už hodně, přičemž ideálním je sjezd po absolvované výstupové trase. Z hrany plata je pod lyžemi „díra“ dva tisíce výškových metrů, kdy počátečních dvě stě metrů má při zledovatělém povrchu sklon kolem padesáti stupňů! Je to nádhera, která se nedá popsat slovy. Úvodní část je vhodné absolvovat opatrně, jelikož možnost zastavení v případě pádu je tady mizivá. Níže se sklon svahu zmenšuje a úměrně tomu roste i rychlost a délka oblouků. Nejrychlejší úsek je ve střední části nad hranou dolního patra..

Svah se zmírňuje, už jsem nahoře.

V případě slunečného počasí je v těchto místech sníh rozměklý a začínají hrozit laviny. Za hranou dolního patra se sklon krátce opět zvětšuje a pravidelně s prvními oblouky ujíždí vrstva rozměklého sněhu o mocnosti až půl metru. Níže je potom sjezd už kvůli velkému boření značně nepříjemný až nemožný. Pro dojezd k mostu je nutné zvolit kombinaci bruslení a běžkařské klasiky v závislosti na stupni propadání se do sněhu.

Petr Novák na vrcholu Viljučinského.

Výborným zakončením sjezdu z Viljučinského je potom opětovné „naložení“ se do přírodních termálních pramenů.

Mapy
různé mapky a nákresy jsou k dohledání na Internetu
Maps Kamchatka

Průvodce
Frith Maier, Trekking in Russia and Central Asia
Jana Svobodová a kol.: Málo známá Kamčatka, 2003

Ubytování
Vlastní stany dostatečně odolné vůči silnému větru

Upozornění
Oblast vulkánu Viljučinskij patří do hlavní sněhové oblasti Kamčatky. I v květnu dosahuje sněhová pokrývka mocnosti několika metrů, a proto mají případné laviny fatální následky. Bezpodminečně nutná je výborná znalost lavinové prevence!

S sebou
Skialpinistický komplet, lavinový vyhledávač, sněhová lopata, oblečení (díky silným větrům Goretex, Windstopper), dostatečnou zásobu jídla a pití, od Petropavlovska a Elizova není žádná možnost občerstvení!

Další informace
Viljuchinskij volcano na Summitpost.org
Kamčatka 2002 – skialpinismus

České prvosjezdy po roce 1990
České prvosjezdy: Petr Novák a Jan Pala květen 2002

Palič kousek pod vrcholovou skalkou, v pozadí Mutnovská.

Pohled do údolí odkud jsme přišli.

Petr Novák na hraně, vzadu Avačinská a Kozelskij.

Hezky po ledu dolů….

Střední mírná část na dlouhé oblouky – Petr Novák…

… a pohled z nadhledu.

Cool skiing!

Viljučinskij od severní spojnice Petropavlovsk-Kamčatskij – Elizovo.